Techniky měkkých tkání (TMT)
Měkké tkáně obklopují lidské tělo a tedy i pohybovou soustavu. Musí se proto harmonicky, volně a bez odporu pohybovat spolu s pohybovou soustavou, tedy protahovat se a ve všech svých vrstvách posouvat. Tuto složitou funkci lidského těla vnímáme většinou až tehdy, když je narušena a působí nám potíže.
Porucha funkce se projevuje poruchou protažení a posouvání. Odpor nikdy není tak veliký, že by jej nemohly sval překonat, přesto však velmi často funkční porucha měkkých tkání výrazně narušuje pohyb a zároveň působí bolest. Kůže je zároveň na povrchu takto změněných tkání více potivá, klade tedy zvýšený odpor a „drhne“.
Měkké tkáně působí na pohybovou soustavu reflexní cestou, což v praxi znamená, že pokud se podaří obnovit pohyblivost měkkých tkání, upraví se, zpravidla okamžitě i funkce pohybové soustavy. Rovněž vnitřní orgány se chovají jako měkké tkáně (hlavně v dutině břišní) a musí se účastnit každého pohybu trupu i bránice.
Zjistíme-li pohmatem (palpací) odpor nebo omezení pohyblivosti při protažení či posouvání tkání, tzv. patologickou bariéru, která za normálních okolností bývá poddajná, měkká, zahajujeme terapii, při které dochází k fenoménu uvolnění (release). Dosažení release může trvat deset sekund i déle a sleduje se pohmatem. Rozhodující je tedy palpační schopnost terapeuta. V terapii jde nejčastěji o protažení kožní řasy a fascií – svalových obalů (blan).
Funkční omezení kloubní pohyblivosti („blokády“) jdou pravidelně ruku v ruce se „spoušťovými“ svalovými body, tzv. trigger points, které vyvolávají přenesenou bolest na různá místa těla. K relaxaci svalů a těchto „spoušťových“ bodů nám slouží tzv. postizometrická relaxace (PIR) a jiné metody. Prosté postizometrické relaxace dosáhneme ve čtyřech krocích. Je prováděna s využitím pacientovi aktivní spolupráce. V prvním kroku dosáhne terapeut tzv. předpětí ve směru mobilizace, ve druhém kroku pacient klade odpor o minimální síle proti zamýšlené mobilizaci po dobu 5-10 sekund. Ve třetím kroku vyzve terapeut pacienta k uvolnění a ve čtvrtém kroku pacient relaxuje, dochází k fenoménu uvolnění. Ze získaného postavení postup většinou opakujeme 3-5x. Terapeut relaxaci pacienta „nedotahuje“, neprotahuje. Techniky PIR lze převést i do autoterapie pomocí antigravitační techniky dle Zbojana. Pokud bude potřeba, do konkrétních antigravitačních technik vás zaškolí váš fyzioterapeut.
Zdroj: Kolář 2009